Vídeň - Sobota

Po zjištění, že se nám vrátí peníze za vlak, což bylo přibližně 20€ za každého, jsme bohužel zjistili, že Mallika chce ty peníze dát škole... Ono je to pochopitelné, ale furt... Kurňa:D 20€ navíc by udělalo Vídeň mnohem přitažlivější:) No... Nechám peněz...
Za chvilku jsem zjistil, že mi brácha poslal sms, ve které říká, že už se blíží k Vídni. Já se s nim a s celou rodinkou totiž domluvil, že se ve Vídni potkáme. Napsal jsem, že jsme měli zpoždění a že se potkáme v jednu hodinu u radnice. Pak jsem si musel koupit jízdenky. Naši průvodci se nám to snažili jaksyk vysvětlit, bylo to ale komplikované... Museli jsme si koupit dvoje denní jízdenky a pak jednu týdenní, která ve Vídni platí jenom od pondělí do neděle, a proto jsme ty denní jízdenky potřebovali na sobotu a neděli. U té mašiny bylo napsáno, že můžeme platit i kartou, což jsem upřednostnil, protože jsem se nechtěl zbavit hotovosti, ale bohužel to nefungovalo, tak jsem musel platit bankovkou, bylo to dohromady asi 20€. Ostatní s tím měli trochu větší problémy, dělali, jako by viděli automat na jízdenky poprvé v životě. Měl sice dotykový displej, ale to by to mělo udělat spíš jednodušší ne? Hlavně Mike... Ten než to všechno objevil...
Nakonec jsme to ale nějak zvládli a všichni jsme se vydali do hostelu, ve kterém bydlela Mallika. Byl kousek od nádraží a došli jsme tam pěšky. Vypadal docela pěkně, až na to, že byl trošku přecpaný poté, co tam přišla skupina dvanácti lidí s velkými kufry... Hoteliérka musela chvilku obsluhovat ostatní lidi a tak se na Malliku dostala řada asi za deset minut. Chlápek, který měl hned vedle recepce okýnko na vydávání kávy, se pořád ptal, jestli se někdo přihlašuje nebo odhlašuje z ubytování a my jsme mu museli pořád vysvětlovat, že tu jsme jenom s Mallikou, a že čekáme, kdy ji ubytují.
Během doby, kdy Mallika vyplňovala formuláře, přišel do hostelu Franz Gammer, který učil na naší škole, a dost nám pomohl s organizací našeho projektu. Přivítali jsme se, čímž vznikl v hostelu chaos, který asi všichni neoceňovali, ale tak co... ať si zvykají:D Za chvilku všichni kluci odešli ke svým hostitelům. Holky zůstaly s Mallikou, protože jejich hostitelka nebyla doma a tak si u ní museli nechat kufry, které k ní zavezli odpoledne.
Zjistili jsme, že bydlíme blízko Schönbrunnu, což je docela daleko od centra. Bydlíme tam všichni kromě Yilu, který bydlí jinde, protože tady už pro něho není místo. Když jsme do bytu dorazili, zjistili jsme, že máme jenom jeden pokoj, ve kterém navíc ještě bude zřejmě bydlet náš hostitel Benedikt, až se vrátí z Egypta. A to je nás šest kluků, takže je to docela zážitek.
Moc dlouho jsme se ale v pokoji neohřáli - museli jsme pohnout, abychom byli v jednu u radnice, ve které jsem měl já sraz s rodinkou, ale taky my kluci s ostatními. Dorazili jsme tam přesně v čas a s rodinkou jsem se potkal. Až na to, že mi zatajili, že přijede taky babička, což mě fakt překvapilo:) Samozřejmě mě hned zprdla za bundu, ale co se dá dělat:D Představil jsem je části skupiny, která už přijela a čekali jsme na ostatní. Nějak se neměli k příchodu a tak jsme se rozhodli, že já s rodinkou půjdeme do kavárny a Alvaro nám pak řekne, až ostatní přijdou, ať se můžem domluvit, jak to bude odpoledne vypadat.
V kavárně bylo moc pěkně, šak byla taky kousek od radnice... Trochu jsme pokecali a pak přišel Alvaro. Odešel jsem s ním, abych se domluvil na programu. Oni chtěli jít na bleší trh, ale já jsem řekl, že zůstanu s rodinkou a že se sejdeme o půl šesté před centrem AIESEC a potom půjdeme na večeři. Vrátil jsem se tedy do kavárny a dopil horkou čokoládu. Asi za půl hodiny jsme potom odešli a šli jsme se taky, i když volnějším tempem, projít po Vídni. Vzali jsme to od parlamentu přes muzea až k Maria-Hilfer straße (nebo tak nějak). Tam jsme si prošli pár butiků a nakonec jsme zapadli do mekáče, kde jsme si dali McChicken za 1€ a pár dalších věcí.
Pak jsme se tak pomalu blížili zpátky k parlamentu, kde jsme se rozdělili, já jsem jel na sraz tramvají a oni autem, chtěli se totiž k večeři připojit.
Poté, co jsem tam přijel tam ale nikdo nečekal, což mě dost naštvalo a tak jsem se s rodinkou rozhodl, že nejlepší bude, když já pujdu ke svému hostiteli a oni do svého hostelu. Tak se taky stalo, předem mě ale vybavili vším možným co pro mě nakoupili (ještě jednou děkuju). Rozloučili jsme se a já šel.
Domů jsem dojel asi po hodině, trochu jsem se zklidnil, převlékl se a už byl pomalu čas jít na ples... A o tom zas někdy příště...