Stydím se

Ahoj, no tak vůbec nestíhám.. Pořád je co dělat, některé věci už se ale rýsují. EE mám téměř hotovou, čekám jenom na komentáře od učitelky abych ji mohl vylepšit co to dá a je to.

Takz se mi podařilo dodělat přihlášku na univerzitu, na kterou se hlásím: Macalester College (www.macalester.edu) Musel jsem napsat tři eseje a pak vzplnit stoh formulářů - mám pocit, že o mě ví více než já... Na druhou stranu se ale dozvím, jestli mne přijali nebo ne už před Vánoci a dobrá věc je, že když mě přijmou, tak rozhodně dostanu plné stipendium.. Cool eh?

Navíc, za půl hodiny jedu na týden do Říma. Jedeme tam v rámci oslav 25. výročí založení školy a budeme mít audienci s papežem, prezidentem, premiérem a ministrem zahraničních věcí Itálie. A potom taky hodně volna:) Půjdeme i zadarmo do nějakých muzeí a tak... No a potom jedeme na tři dny do Milána. Vrátím se až ve čtvrtek ráno, celý den pak mám volno, tak se budu snažit napsat na blog trochu více i z minulosti.

Jinak, už oficiálně jedu domů, přijedu v sobotu 15. prosince myslím, že o půl jedenácte ráno. Tak se těšte!!

Neaktivita

OMLOUVÁM SE!! Ale fakt nestíhám, brzo ale napíšu a všechno se dozvíte. Tolik se toho stalo... dejte mi ještě chvilku:) děkuju! Jinak, ještě pořád žiju!

I Dolomiti

Nebojte, česky ještě umím. Já jenom, abych vás naučil, že Dolomity jsou v italštině I Dolomiti... A jak víte, právě do Dolomit jsem jel s naší horolezeckou skupinou od 28. - 30. září.

V pátek vypadalo počasí tak všelijak, respektivo bylo hrozné. Původně jsme měli vyjet v šest hodin ráno, ale už ve čtvrtek večer jsme se dohodli, že to nemá cenu, že stejně horolezčit nebudeme. Takže jsme se sešli v pátek o půl jedenácté abychom se dozvěděli, že se pojede o půl jedné, protože v Dolomitech bylo 10 cm nového sněhu a navíc lidé, kterým patřila chata, ve které jsme bydleli, dříve nemohli.

O půl jedné jsme nakonec vyjeli, ale za stálého deště. Cestu tam řídil Rodrigo, který je druhák z Čhile a který je, stejně jako já, autorizovaný řidič dodávek ve škole. Celou cestu jsem odpočíval a poslouchal hudbu, ale i tak těch 5 hodin v dodávce neuplynulo ani trochu rychle… Někde kolem Benátek přestalo pršet a dokonce se i trochu vyjasnilo, tak jsme měli naději…

Bydleli jsme v chatě, která byla dříve železniční stanicí, dráhu ale zrušili už před několika desetiletími. Byla docela velká, celkem v ní měli postele snad pro 40 lidí, ale v docela vojenském způsobu. Na ty dvě noci to ale bylo v pohodě.



Hned po příjezdu šli všichni studenti na hodinovou procházku po okolí, zatímco učitelky (Anne Brearley a Saskia van Kampen) vařily. Výhledy z chaty byly rozhodně pěkné:





Po dobré večeři jsme se všelijak bavili a kolem půlnoci jsme šli spát, protože jsme v sobotu vstávali v sedm ráno. Po snídani jsme se dozvěděli, že nebudeme žádné technické vybavení potřebovat, protože nebudeme chodit na Via ferratě, což je horolezecká cesta s železnými lany, na které se člověk musí připevnit karabinami a ty potom přes provaz propojit se sedákem. To ale neznamená, že to nebylo dobrodružné…

Vyjeli jsme do výšky cca 2000 metrů a vydali se na cestu. Všude bylo snad po kolena nového sněhu a pro lidi, kteří sníh viděli poprvé v životě (prvák Bongani z Jižní Afriky například) to muselo být docela vzrůšo. Upřímně řečeno, připadal jsem si jako v Pánu Prstenů: Dvě věžě, když se Společenstvo prstenu snaží dostat přes to pohoří… No a myslím, že z obrázků budete mít stejný pocit:













Odpočinuli jsme si až po 4 hodinách chůze u hospody, která byla u horní stanici lanovky. Bohužel, nebyla ještě lyžařská sezóna, takže hospoda byla zavřená. Vybalili jsme si naše jídlo a i tak nám bylo dobře, když začalo trochu sněžit. Pak už jenom zbývalo sejít sjezdovku dolů a svézt se domů. Problémem bylo, že dodávky jsme měli jinde a tak musela Anne Brearley a Rodrigo stopnout auto, aby je vyvezlo nahoru a aby nás potom oni mohli vyzvednout. Šli tedy trochu napřed.

Sjezdovku jsme sešli snad za půl hodiny, ale pak jsme museli dole čekat snad ještě hodinu, protože oni žádné auto nestopli a tak museli jít v horských serpentinách asi 3 kilometry do kopce. Rozhodně jsme se ale nenudili, dělali jsme si srandu z projíždějících aut a jedno auto dokonce zastavilo a začali se s námi fotit:)



Nakonec jsme se ale dodávek dočkali a dovezli jsme se domů. Před večeří jsme si navíc zajeli do městečka, ale jenom my studenti:) Učitelé jsme zase nechali, ať vaří:)

Po večeři jsme se zase bavili a kolem půlnoci šli zase spát. V neděli jsme už měli těžší program: Via ferratu. Tentokrát jsem řídil já, ale nebylo to moc daleko. Naskytl se nám tento výhled:





Myslel jsem si, že si jenom kousek vylezeme a pak budeme někde cosik dělat, a uvažoval jsem, jestli vůbec někdo někdy byl na vrcholu té hory. Pak jsem se dozvěděl, že právě tam směřujeme… no…

Cesta měla dvě fáze. První byl, když se podíváte na fotku, výšlap podle vyschlého koryta řeky (bílé kameny na fotce) To bylo výškové převýšení přibližně 400 metrů a zvládli jsme to snad za půl hodiny, maximálně tři čtvrtě. Takže makačka… Pak jsme si nachystali výstroj a šli jsme do toho. Cesta byla dlouhá (asi 6-7 hodin) a hodně vyčerpávající. Myslím si ale, že fotky mluví za vše:



















Nakonec jsme dosáhli vrcholu a zapsal jsem se do deníku, který tam byl schovaný.



Tam jsme si poprvé odpočinuli a snědli oběd. Asi po půl hodině jsme udělali vrcholové foto a šli jsme dolů, ale jinou cestou.



Zase jsme se chvilku brodili sněhem, ale pak jsme měli žůžo sestup dolů. Zase to bylo vyschlým korytem řeky, které ale bylo tvořené z části sněhem, ale hlavně malými kamínky, které se sesouvali dolů, takže člověk si připadal, jako kdyby šel dolů ze schodů, ale ty schody vždycky trochu sjeli dolů. No prostě žůžo. A ty skály po obou stranách!













To ale byla jenom polovina sešupu dolů, druhá už tak pohodlná nebyla, prostě klasický sestup dolů po velkých kamenech a nakonec v lese. No…. Když jsme nakonec došli dolů, nechtělo se mi věřit, že jsem to vůbec vylezl. Na údiv ale nebylo moc času, protože jsem řídil domů.

Když jsme dojeli do Monfalcone, tak jsme celý výlet zakončili večeří v pizzerii, kde měli výborné pizzy. Dobrý konec, ne?

Pro vaši informaci: Ta skála se jmenuje Punta fiames a začali jsme v nadmořské výšce 1 355 m. n. m. a vrchol je 2 245 m. n. m.

No a poslední foto jsou naši instruktoři, kteří nám pomáhali:

Always Look On The Bright Side Of LIFE

Tak tento týden je jeden z nejabsurdnějších, které jsem snad ve svém životě zažil.
Všechno to začalo tím, že škola pomohla dvěma institucím s organizováním show = celou show jsme dělali my...
Já jsem byl členem normálního sboru a potom komorního sboru, který letos založil Álvaro ze Španělska a musím říct, že je to dost dobré. A teď ty show...
V neděli jsme měli generálku na univerzitě v Terstu, která trvala 7 (!) hodin. Vyjeli jsme ve čtyři a vrátili se kolem jedenácti večer. Takže neděle v kelu.
V pondělí se ve stejném sále konala samotná show, před ní jsme ale ještě měli jednu generálku, čili celkem celé mecheche trvalo více než 8 hodin. Co víc, byli jsme součástí nějakého nudného předávání cen za práci ve fyzice nebo co... Takže jsme je tam prakticky bavili... Ale show jako taková byla výborná, hodně skvělých skečů. S komorním sborem jsme zpívali nádhernou španělskou píseň Te Quiero a v sále jsme rozplakali několik lidí z Latinské Ameriky, tak to asi bylo dobré…
V úterý jsme žádnou show neměli, zato bylo plno zařizování. Měl jsem rozhovory s dvěma univerzitami v USA: College of the Atlantic a Dartmouth College. Ta první je malilinká univerzita (300 studentů) a ta druhá je naopak jedna z nejlepších v USA… Uvidíme. Na rozhodování mám ještě čas. Po rozhovorech jsem měl další zkoušku komoráku a plno dalších věcí, takže jsem byl večer rád, že jsem rád.
Ve středu jsme měli další show, tentokrát v Nuova Gorizia, což je město na hranici mezi Itálii a Slovinskem (něco jako Český Těšín a Cieszyn). Problémem je, že od úterý je tady hnusné počasí a tudíž jejich původní plán organizovat show na náměstí,které je v Itálii, musel být změněn a nakonec jsme byli v kulturním domě ve Slovinské části města. To způsobilo plno problémů s vízy a nakonec plno lidí tam bylo semi-legálně. Všecko to nějak domluvil Slovinský papaláš v Evropské Unii. Jediný problém byl, že na cestě zpátky dělali celníci dusno, tak jsme museli asi půl hodiny čekat. Nakonec se to ale všechno vyřešilo. Show samotná nebyla tak dobrá jako ta v neděli, aspoň podle mě. Hlavně tam bylo málo lidí, protože ne všichni věděli o změně místa konání… Ale tak na to jsme tady zvyklí žejo…
Kromě show jsem ještě začal znovu pracovat na World Literature Essay, kterou jsem sice napsal už loni o Vánocích, ale napadlo mně poprosit IB učitelku v Praze, aby se mi na ní podívala. Napsala mi hodně důležitých komentářů a tak jsem to musel ze čtvrtiny přepracovat. K tomu se ještě přidal test z Italštiny a z matematiky, takže jsem se měl co otáčet.
V pondělí taky začala učit nová učitelka fyziky. Je původem z Íránu, ale už snad deset let žije v Itálii a umí i anglicky. Není nejhorší, akorát se musí rozjet… Problém je, že tak, jak jsem předpovídal, se i stalo. Měl jsem takové špatné tušení, že krásné počasí skončí v okamžik, kdy přijede ta učitelka, která mi je schopna pomoci s mojí Extended Essay. A taky že jo. Od úterý je hnusně. Prakticky od úterý prší non-stop. Takže s panelem si ani neškrtnu… Ach jo… Příští týden by snad mělo být pěkně…
No a aby toho nebylo dost, tak máme tento týden dlouhý víkend = v pátek je volno. Já ale jedu s Climbing do Dolomitů lézt po skalách. Jediný problém je, že v Dolomitech sněží a prší… Měli jsme původně odjet dneska ráno v šest, pak se to posunulo na 10:30, no a nakonec je to 12:30. Takže uvidíme. Budeme tam bydlet v jakési chatě, takže jsem si vzal plno věcí na práci a přinejhorším budu celou dobu pracovat, když počasí bude hnusné a nikam se nepůjde… Aspoň si trochu odpočinu od Duina, když už nic. A nakonec to možná bude i dobré…

(√49)×2³×5³

Vůbec jsem si nevšiml, že počet návštěvníků již přesáhl počet uvedený v nadpise!

Děkuju moc! (Snad je co číst...)

Oslavy

Jak asi víte, tak moje škola letos slaví 25. výročí svého založení. A v sobotu jsme měli první událost spojenou s oslavami.

Touto událostí byla inaugurace nového školního Auditoria Prince Raimonda. Princ Raimond byl Duinský princ, který zemřel asi před 20 lety a významně se podílel na vzniku školy. A auditorium je kousek od Foresterie a je jakoby součástí Scuderie (v italštině scuderie znamenají stáje - ve středověku tam chovali koně... Foresteria totiž byla kasárna), ve které už má škola učebny pro studenty, co studují muziku a úložné prostory. Celá stavba trvala několik let a celkem stála přes 5 miliónů eur, což je skoro 150 miliónů Kč... 

Ještě před jeho oficiálním otevřením se v něm konala výstava, která byla v přízemí. Přivezla jí paní Hartmann, což je žena po zesnulém Erichu Hartmannovi, který je velmi slavný fotograf. Dokonce je po něm ve škole pojmenované naše Art centre a protože nás měl rád, tak jeho žena (která má školu taky ráda..) pro školu sesbírala fotky a uspořádala premiéru fotek jejího manžela, kterou nazvala Music Makers.. Moc pěkné fotky...

Samotné auditorium je v prvním patře a je v něm taky zbrusu nové koncertní křídlo, které stálo 50 000 € a je to klavír excelentní kvality, jedna z nejlepších značek na světě. Musím ale zjistit jméno...  A aby klavír jenom tak nestál, tak se na něho i hrálo. Byl to asi hodinový koncert, který byl moc příjemný poté, co jsme museli asi hodinu poslouchat proslovy...

A aby se v auditoriu mělo co dít, tak v něm budeme mít každý týden Assembly, což je supr, protože se nebudeme muset tlačit ve Fore a taky tam budeme mít více pohodlí, než na campingových dřevěných lavicích...

a teď pár fotek...


Vstup do auditoria
 
Krásný strop v samotném auditoriu

Zleva: prváci Juar a Ingrid z Norska
 
Zleva prváci: Urška ze Slovinska, Brook z Etiopie, Marina z Chorvatska, Laura z Litvy, Lucia ze Slovenska, Valdone (druhačka), Ance (druhačka),  Andrea z Venezuely

Zleva: Ann Abrioux (moje učitelka angličtiny), Peter Howe (Kanada, zástupce ředitele), paní Hartmann

Zleva prvačky: Urška ze Slovinska, Darya z Ukrajiny,Marija z Makedonie

Bongani z Trinidad a Tobago a Isis z Brazílie

Zleva: druhačka Anna a její prvačka Myrtó z Řecka

Zleva: prvačka Meltem z Turecka a druhačka Ansally

Chvilka k zamyšlení

V jednom dokumentu, který jsme sledovali během ToK, byl uvedený docela zajímavý paradox, který vám tu popíšu.

Knihovnice ve školní knihovně musí sepsat katalog všech knih. Proto vezme jednu knihu po druhé a po dlouhých hodinách práce katalog dodělá. V knihovně je ale docela dost svazků a tak nakonec katalog samotný je docela velký a v pevné vazbě. Po dokončení práce a zavírání katalogu se však zamyslí. Neměla bych ten katalog uvést taky? Je to přece jenom kniha....

Zanedlouho se pár chytrých úředníků rozhodne, že v centrální státní knihovně by měl být katalog všech knih ve všech knihovnách země. Všichni knihovníci tedy zašlou své katalogy do centrální knihovny a starý knihovník musí sepsat centrální katalog. Bohužel, má jeden problém. Někteří knihovníci se rozhodli katalog zahrnout do seznamu knih, a někteří ne. Proto se náš knihovník rozhodne mít dva obrovské katalogy: Jeden, ve kterém jsou všechny katalogy, které zahrnují samy sebe a druhý, ve kterém jsou všechny katalogy, které samy sebe nezahrnují.

Na konci této mravenčí práce má však problém. Má do svých katalogů zahrnout samotné katalogy? A který do kterého?


No? Co byste udělali vy?

Půlkulatiny

Ať počítám jak počítám, tak to vypadá, že tohle je příspěvek č. 150. Takže trocha statistiky (je sice nudná, ale má cenné údaje):

počet příspěvků: 150
počet písmen:  446 643
počet slov: 78 313

počet slov/příspěvek: 522,1

Zbylé údaje pro Word, Times New Roman, velikost písma 12

počet řádků: 6 820
počet paragrafů: 1737
počet stránek: 138

počet návštěvníků: 6 935 = 46,23 návštěvníků na každý příspěvek

počet komentářů: 737= 4,91 komentářů na každý příspěvek

první zpráva: 29. srpen 2006 z toho vyplývá, že každý 2,5 den jsem napsal nový příspěvek (každý 1,7 den, když nepočítám zimní prázdniny)

Když to porovnám s minulou statistikou, tak je pravda, že píšu méně často (méně času, bohužel...) ale zato píšu delší příspěvky, takže nakonec to vyjde plus minus nastejno....

Takže děkuju za to, že na stránky chodíte a snad se můj blog dožije i 200. narozenin!

Papá, pane profesore!

A teď třešnička na dortu pro zasmání… Učitel fyziky nakonec přijel po dvoutýdenním zpoždění minulý pátek pozdě večer. O víkendu jsem ho jednou potkal v menze a tak jsem ho pozdravil a byl jsem celý zvědavý na pondělí, kdy jsme měli hodinu fyziky. Řeknu vám, byl to chaos. Učitel nevěděl nic o ničem, my jsme mu museli všechno vysvětlit a i tak to vypadalo, že to jde jedním uchem tam a druhým ven. Takže nadšení opadlo hned po začátku hodiny… To by se ještě dalo přežít, je mi jasné, že byl nový, a že se musel zorientovat a tak… Akorát jsem měl takové podezření, že neví NIC o naší škole a NIC o IB, bez čehož se tady nedá učit… Každopádně, věřil jsem ve změnu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v úterý zjistil, že pan učitel vzal do zaječích a vrátil se do Hong Kongu!!!

No to mi řekněte, co to je za profesionála. Jak si může dovolit učit na mezinárodní škole a pak si po jednom dni sbalí saky paky a papá! No prostě trapas.

Takže… Jsem bez učitela fyziky, bez EE supervizora…. Takže je to všechno, bez pardónu, v prdeli… Ale já jsem optimista… Za pár týdnů prý učitel má být. A zatím nám snad někdo pomůže… Ale úplně totálně se vidím, že jak bude všechno vyřešeno, tak začne hnusné počasí a já si budu moci ten svůj solární panel tak akorát pověsit na zeď…. Takže mám sekundární plán, a to spolehnout se na Maurizia, který mi pomáhal už dříve…

Hlavu vzhůru!

Omlouvám se za svoji neaktivitu, ale prostě a jednoduše nestíhám. Je to tu fakt záhul. Pořád je tu něco, co vyžaduje pozornost. Takže co se událo od mého posledního příspěvku? Hodně… asi tak kolik se stane v Duinu za jeden týden…
Začnu tím, co stalo hned minulý pátek. Nakonec jsem nejel do Říma, ale jel jsem se sborem a pár studenty na Vino della Pace, což je oslava vinařských společností tohoto regionu – Friuli Venezia Giulia. Bylo to docela nudné, na začátku jsme zpívali dvě písničky a pak si šli sednout a začaly proslovy. Naštěstí to bylo v docela pohodlném divadle, takže jsem, přiznávám se, usnul. Vzbudilo mně ale vystoupení skupiny MaBo. BYLO TO ÚŽASNÉ! Bohužel nemám fotky, ani video, ale byli super. Celé půlhodinové představení byl plné gagů, scének a úžasných situacích vytvořených čtyřmi hráči na žesťové nástroje a jejich dirigentem. Fakt úžasné.
Po jejich vstupu si nás z nějakého důvodu pozvali na jeviště, nakonec jsme tam ale jenom stáli jako kulisa asi hodinu. Připadal jsem si jako ty babky v teleshoppingu, jak se furt smějou a jsou překvapené, když vidí nový mixér. Jako asistenty Horsta. A stejně tak jsem se tvářil i já:D Oni to sice natáčeli, ale dobře jim tak… Po hodině stání mi to bylo fakt jedno.
Po celé ceremonii jsme všichni se zašli najíst a napít, ale někteří to bohužel přehnali. A to hodně. Nebudu to popisovat, ale pár lidí bylo velmi silně opilých…. Hrozný pocit, nevím, co tu na škole dělají… Ale to se stává no.
Jinak stále řídím dodávku… Minulý týden jsme měli celkem tři jízdy a nakonec jsme se dozvěděli, že jich potřebujeme 5 s Vittoriem a pak jednu jízdu s instruktorem autoškoly z Monfalcone. Takže jsme v pondělí měli další jízdu, tentokrát ale jenom já a Rodrigo, protože Saya nepřišla. Bylo to moc fajn, protože jsem řídil asi 40 minut a jeli jsme do kopců, takže jsem si procvičil řízení v serpentinách a docela úzké cestě. To bylo fakt zajímavé. A navíc byla okolo nádherná krajina. Bohužel jsem se nemohl moc koukat – to je asi to nejhorší na řízení. Člověk se nemůže kochat. Nemluvě samozřejmně o Vesničce střediskové…
Rodrigo naopak jel po dálnici a poslední jízdu, kterou máme zítra, si to prohodíme. Musím říct, že to bylo docela dobře koncipované. První jízda byla hlavně seznamovací s dodávkou, potom tak trochu po městě, třetí jízda byla už v pořádném centru, no a pak ty kopce a dálnice. Myslím si, že jsme docela slušně připraveni na normální život s dodávkou:) Teď jenom uvidím, jak to dopadne s tím instruktorem, protože ten rozhodne. Snad to ale bude v pohodě, chci to mít totiž za sebou. Zajímavou věcí je, že měsíc po skončení kursu nemůžeme jet do Terstu. Můžeme kamkoliv jinde, ale ne tam… Že by to bylo v Terstu extrémně obtížné, to si nemyslím, ale to už není na mně, abych rozhodl.
Chodím jako zběsilý na mítinky o univerzitách. Můj první letošní rozhovor byl s Macalesterem, což je škola, na kterou bych strašně chtěl, a na kterou se asi přihlásím první. Vypadá fakt ideálně. Je v Minneapolis, což je obrovské město státu Minnesota. No prostě supr univerzita. Pohovor byl hodně dobrý, tak jsem docela nadšený. Akorát jsem ještě napsal Dominice, která tam už studuje, email o tom, jaké to je. No, a jestli mi neřekne, že je to nejhorší univerzita na světě, tak se tam asi přihlásím.
Dneska jsem ale měl úplně úžasný pohovor s Albertson College, což je malinká univerzita v Idaho, která je ale strašně sympatická. Je tam jenom 850 studentů, ale je docela bohatá. A hlavně ten pohovor byl excelentní. Takže zatím to vypadá tak, že to bude moje “Safety choice“ = univerzita, na kterou předpokládám, že mně vezmou bez problémů.
Abych se ale na nějakou univerzitu vůbec dostal, tak musím uspět v SAT testech, které mám v sobotu 6. Října. Naštěstí většina univerzit z nich není celá vzrušená, ale dělat se musí. A hlavně stojí přes 1500 Kč. Co se dá dělat. Doufám, že se mi podaří najít čas na studování. Víkend před těmi testy je Dlouhý víkend = v pátek je volno. Ten jsem plánoval zasvětit studiu, ale budu muset jet s Climbing (horolezectví, což je moje nová aktivita) do Dolomit. Takže se budu učit postupně a tak všelijak. Prý je ten výlet ale dycky to nej. Co jinak říkáte na to, že budu mít horolezectví? Docela změna po vyhlídkovém Sailingu, co? No, snad to přežiju…

Honza řidičem

O naší show pro prváky zatím psát nebudu, protože nemám žádné fotky ani video, takže musíte počkat:) Akorát vám prozradím, že jak moje dva skeče, tak celá show se podařily!
A co se jinak děje? No v pondělí začala škola. První hodinu jsem měl ekonomii s tou novou učitelkou a bylo to docela v pohodě. Akorát jsem zjistil, že jsem toho docela hodně zapomněl a budu se na to muset pořádně podívat:) Ale tak to je asi klasika. Zatím jsme jenom opakovali a tak, takže zatím o nové učitelce nemůžu moc povídat, uvidíme, jak to bude, až nás bude učit něco nového.
Jinak jsem začal s hodinami řízení dodávky. Jsme celkem tři – Já, Rodrigo a Saya. Naším instruktorem je Vittorio, což je nový člen našich “školníků“. Všichni ostatní se mu smáli a dávali mu pomalu i poslední pomazání, když s námi jel:D Šmejdi. Každopádně je strašně příjemný, mladý a má černý pásek v karate normálně:) Takže jak nám něco nejde, tak má takové tiky… Ne, dělám si srandu….
Poprvé jsme jeli v pondělí a Vittorio nás odvezl do Monfalcone, kde jsme jezdili v průmyslové části, kde jsou jenom staré dodávky a kamiony, takže docela bezpečno. Musím říct, že se to docela hodilo, protože je to přece jenom docela změna. Dodávka není zas o tolik delší, než třeba kombík, ale rozhodně je o hodně širší, takže proplétání uličkami města je docela zážitek. První den jsme jezdili jenom tam, což bylo docela v pohodě – rozhodně se to hodilo.
Mě se jelo v pohodě, parkrát mi to zdechlo, ale to je v pohodě. Hodně jsme parkovali, což se hodí strašně moc. Potom jela Saya, která měla trochu problémy, protože řidičák dělala v 16. letech a to bylo naposled, co řídila auto s manuálem. Od té doby řídila vždycky jenom automatiku, tak si na to musela zvykat. Nakonec se ale docela rozjela, tak jí to snad půjde dobře.
Podruhé jsme jeli v úterý a to jsem už řídil i ve městě. To už byla sranda, jezdil jsem všelijakými uličkami a parkoval na šílených místech. Vittorio si taky myslel, že mě nachytá na rozjíždění do kopce, ale to podcenil české autoškoly, zvládl jsem to bez problému:) Takže díky Jani!
Ve čtvrtek máme další jízdu, pevně doufám, že už bude poslední, chtěl bych to mít za sebou. Uvidíme…
Jinak do školy samozřejmě chodím:) Měl jsem i hodinu matematiky s novou třídou na lehčí úrovni a šlo to docela poznat. Navíc jsme dělali aritmetické posloupnosti, které mě poté, co mi je vysvětlila paní profesorka Vlčková (taky zdravím!!) taky nezvednou ze židle. Takže z tohoto hlediska je škola celkem v pohodě.
Co se týče té mojí Extended Essay o solárních panelech… Zítra udělám hokus pokus a uvidím, jak to půjde, ale jinak jsem formálně dostal prodloužení termínů, protože tu teď nemám učitele fyziky – přijíždí až v pátek. Rozhodně toho ale nehodlám zneužít a budu se snažit napsat co nejvíce o tom, o čem jde. Už mám více než polovinu eseje za sebou, tak snad ta další polovina přijde brzo…

Klid před bouří

Ve čtvrtek jsem si pořádně pospal, protože jsem dopoledne nic neměl:) Odpoledne jsme měli prakticky jenom dva mítinky a to jeden o social service, ve kterém jsme se prakticky jenom dozvěděli, že v pátek budou mít prváci dlouhý úvod do social service, kterého se máme zúčastnit i my. Já jsem se přihlásil na pátek odpoledne, abych představil můj social service – navštěvování domova důchodců. No a druhý mítink byl o našich nápadech a iniciativách na kterém jsem prezentoval ty moje taneční, což se setkalo s obrovským úspěchem. Taky jsem připravil dvě videa – tango od Tomáše a Klárky a cha-chu od Peti a Anetky a moc se jim to líbilo. Myslím si, že to byla ta nejlepší reklama, jakou jsem mohl vymyslet. V neděli po obědě máme první hodinu, tak jsem zvědavý, kolik lidí se tam objeví.

V pátek jsem musel vstávat kolem devíti, protože potom jsem měl zkoušku na scénku, na kterou se připravuju – bude během show pro prváky, která bude v sobotu. Nic vám o tom neřeknu, bude to překvapení. Každopádně to vypadá dost zajímavě. Když se mi to bude líbit na show, tak vám o tom napíšu.

Odpoledne jsem si docela uklidil v pokoji a hlavně jsem zničil všechny krabice, které jsme já a Shashank použili při uskladnění věcí během prázdnin. Byla jich plná chodba a všechny jsem šikovně recykloval. Trvalo to ale asi půl hodiny – rozebrat, vzít, odnést… Ale je to za mnou a hlavně už Rimma (residence tutorka) nebude nadávat, ať je uklidíme. Taky jsem dal dohromady solární panel. Bohužel je tu ale špatné počasí, takže žádné pokusy se ještě nekonají. Zatím asi budu psát o tom, jak sbírám data, ale už fakt potřebuju nějaké pokusy, jinak nemám o čem psát… Snad se počasí zlepší!

Večer jsme měli večeři v Pizzerii - celá škola. Bylo nás tam rozhodně přes 200 lidí a já jsem seděl s Alvarem (ano, můj druhák, který by tu už teoreticky neměl být, ale studuje na konzervatoři v Trieste a proto nás bude docela často navštěvovat), Annou, Mallikou, Shashankem a Larou a Michele (ti, co nás učili salsu). Byla docela dobrá zábava, všichni byli v pohodě. Pizza přišla asi v deset večer, což je docela pozdě a všichni jsme byli hladoví a tak jsme ji snědli celou. A to i holky:) Nebyli jsme na tom ale zas tak špatně, protože někteří dostali pizzu až v jedenáct. Ono to asi není jednoduché udělat najednou 200 pizz. Ale zase mají obrovskou cihlovou pec a s normálním ohněm! Takže se fakt vyplatí čekat, protože ty pizzy jsou úžasné! A navíc je platila škola místo normální večeře, takže paráda.

Po pizze jsem na chvíli šel do Palazzine, kde mělá být nějaká pařba, ale nebylo tam moc lidí a muzika byla hrozná, tak jsem se tam moc dlouho nezdržel:)

A největší zpráva dne! Dneska za mnou přišla Eva Kailbauer – moje bývalá učitelka matematiky – a řekla mi, že příští víkend se pojede na závod v orientačním běhu do Říma a samozřejmě jsem na to kývnul! Vypadá to, že to asi nebude přímo v Římě, ale někde blízko, ale to nevadí, aspoň si odpočinu poté, co budu muset odevzdat první draft EE a uvidím nová místa:) Ještě o tom ale moc nevím, napíšu, hned jak se dozvím víc:)

Honza horolezcem

Takže co se dneska stalo... Pokračovali mítinky o předmětech, pro mně to byla Angličtina, Italština a fyzika, všechno to bylo docela v pohodě, žádné obrovské novinky. Hlavně jsem ale konečně měl příležitost se domluvit s Richardem, kdy se sejdem a vyřešíme tu moji EE. Můj nový učitel fyziky tu totiž ještě není, což je docela blbé, ale co nadělám. Má problémy s vízem. Ale s tím nic nenadělám. Více naštvaný asi bude Richard, protože tady na ten týden přijel, mimo jiné, proto, aby ho tady do všeho uvedl. A nakonec to vypadá, že se tady minou. Aspoň teda bude mít pěkné prázdniny no…

Nejlepší ale bylo odpoledne, protože jsem jel na to horolezectví. Začali jsme ve dvě hodiny takovou krátkou prezentací a horolezectví obecně, nic hodně konkrétního, ale byli tam dva zástupci CAI XXX. Settembre, což je horolezecká organizace, se kterou škola spolupracuje. Vypadali moc příjemně a tak jsme všichni v klidu nasedli do dodávek a jelo se.

Loni se Taster session dělala přímo na skalách v Duino nad mořem, letos se ale jelo na skálu nedaleko Duina. Nevypadala extrémně, ale přece jenom byla docela kolmá. Vysoká asi 30 metrů, možná o trochu víc. Byli jsme rozdělení do čtyř skupin a postupně se drali nahoru. Já byl ve skupině s Richardem a Saskií a dalšími prváky. Když tak nad tím tak přemýšlím, tak jsem tam vlastně byl jediný druhák. Všichni ale byli moc šikovní, tak jsem je tak sledoval a nakonec došla řada i na mně.

První mně pořádně celého zabezpečili, ale uzly jsem si dělal sám, takže risk tam asi pořád byl… Nakonec jsem to zvládl docela rychle, měl jsem ale víc problémů než ostatní, protože jsem vysoký a muselo se tam jít takovou jakoby úzkou cestou vzhůru, což pro mě bylo zajímavé. No ale nakonec jsem to zvládl. Příště si ale s sebou vezmu vodu, protože jsem měl hodně velkou žízeň a nebylo mi moc dobře, tak jsem nakonec odjel s Richardem a Saskií dříve, ostatní si to potom slezli ještě jednou.

Musím ale říct, že se mi to docela líbilo a asi si horolezectví – Climbing – vezmu jako aktivitu. Sice si asi máknu, ale to se jenom hodí. A hlavně – na konci září se jede na tři dny do Dolomit, což je prý úžasné. A to se vyplatí!!

Zabít je všechny!

Tak a dneska už se najelo na denní rutinu. Jeden mítink za druhým, fakt šílené. Ráno jsme začali se schůzkami s učiteli jednotlivých předmětů, kteří nám řekli co a jak. Většinou to nebylo nic přelomového, ale i tak. Hlavně jsem ale potkal moji novou učitelku ekonomie, která vypadá hodně sympaticky, jsem ale zvědavý, jak bude učit, protože styl Malcolma mi strašně vyhovoval a myslím si, že pro mně bude těžké přejít na jiný systém. No uvidíme, každopádně to budu muset nějak přežít a smířit se s tím, že nás Malcolm prostě učit nebude. Taky jsem měl schůzku matiky, kde jsem zjistil, že mým učitelem bude Tony z Bulharska, tak jak jsem předpokládal. Snad bude dobrý. Ono si tady ale mezi matematikáři není moc kde vybírat. Mám to, co mám.

Potom jsme měli docela krátký mítink o aktivitách, který vedla Cristina (učitelka italštiny). Na jeho konci jsme si vybrali, jaké aktivity si chceme během týdne vyzkoušet a příští týden si už budeme muset vybrat naši hlavní fyzickou aktivitu. Já si půjdu zítra vyzkoušet horolezectví a ve čtvrtek karate. Horolezectví by mě ale docela lákalo, tak uvidíme:) Prý je to ale docela šílené a sežere to celé jedno odpoledne, takže uvidíme.

Další povinností, kterou jsem dneska měl bylo připravit vše na sailing, který jsem měl minulý rok. Prakticky jsme museli donést do přístavu dva velké nafukovací čluny i s motory, na kterých jsou během hodiny naši instruktoři. Snést je dolů zas nebyla taková makačka, ale dát na ně motory! Dělal jsem to já spolu s Arianne, která je instruktorka spolu s Mauriziem, který jím byl loni. Loni tu učila volejbal, ale jejím hlavním sportem je sailing - účastnila se dokonce dvou olympiád jako italská reprezentantka v sailingu! Šílené, co? No každopádně, celá ta sranda trvala asi dvě a půl hodiny a museli jsme to dělat v největším vedře... No člověk si prostě nevybere.

Potom jsem si dal sprchu, ve které mě napadlo jít si trochu zatancovat, jenže než jsem se dostal do našeho studia, tak jsem potkal strašně moc lidí a pár lidem pomohl s kufry a nakonec jsem asi hodinu skákal s dětmi od Petera Howe na jejich trampolíně, takže do studia jsem se dostal hodně pozdě a už docela unavený no... Takže asi tak.

Po večeři jsme měli tutorial meeting u Viviany. Do naší skupiny se přidala Khalidni, což je vlastně moje druhačka, ale proto, že mezi jejím prvním a druhým rokem měla rok práci jako dobrovolnice v Ekvádoru, takže teď je s námi v ročníku. No a potom se přidal i Mike - můj bývalý spolubydlící. Je to trochu zvláštní, ale zvyknu si. No a potom máme tři naprosto úžasné prváky - Adriana z Argentiny, Christine z Kanady a Myrtó z Řecka.

Taky jsem se dozvěděl svůj rozvrh - je to docela v pohodě. Na Angličtinu mi zůstala Anne Abrioux, na Matematiku a ToK mám Tonyho, na Fyziku nového učitele z Číny, který ještě nepřijel, na Italštinu mi zůstává Cristina, na Ekonomii mám tu novou učitelku z Nizozemska - Annemarie, no a na češtinu mám, jako obvykle, sebe samotného:)

Zítra nám pokračují schůzky z předmětů, máme taky University meeting no a hlavně budu mít ten Climbing! Doufám, že to přežiju a budu o tom moct napsat:)

Nevěřili byste tomu, ale je tu komárů jak kráva. Koupili jsme si něco jako italský Raid a Matthew - můj nový spolubydlící z Číny dokonce vybalil svoji síť proti komárům... 

Každý máme jiný způsob... 

Ale něco nás spojuje...

We all want to kill 'em all!!

Druhý první den

A jsem tu – první příspěvek z mého druhého roku studia v Itálii. Do Duina jsem dorazil asi kolem desíti večer, protože jsem musel čekat hodinu v Udine, než mi přijel autobus, který do Duina jede. Přijel jsem a začal obrovský kolotoč zdravení, představování a všeho možného. A hlavně jsem se dozvěděl, že ZASE bydlím ve Foresterii – což je úžasné. Akorát zase přehodili patra – loni byli kluci nahoře a holky dole a letos je to naopak. Mám poslední pokoj na prvním patře, č. 5 a loni jsem měl první nahoře, č. 6. Zajímavé, že? A co víc, konečně mám výhled na moře! Je sice hodně zakrytý stromem, ale ten nám zase poskytuje stín v pokoji, takže co se dá dělat. Ale moře vidět je a je to super! Pokoj je taky daleko větší, máme daleko více místa. A s kým jsem na pokoji? S Shashankem z Indie, Andreou z Itálie (ano, v Itálii je Andrea mužské jméno) a s prvákem z Číny – Matthew, který je zatím tak trochu divný, ale určitě se ještě rozjede:) Mám super postel, která má hned vedle sebe velkou skříň plnou poliček – což jsem na minulém pokoji vůbec neměl:D No prostě úžasné!!

Včera jsem už potkal svého prváka, který přijel kolem poledne s celou rodinkou. Vypadali příjemně a vzal jsem je na procházku kolem Duina a dokonce jsme odpoledne jeli i nakoupit, protože Tomášovi chyběly nějaké věci a já jsem si taky něco koupil. Zase jsem ale celý den potkával lidi, je tady hodně cool prváků – bude určitě sranda! Večer jsem zašel za Anne a Jean-Paulem Ginestier a asi hodinu jsme si povídali a pak jsem šel za všemi do Agipu, což je pumpa v Duinu blízko dálnice, která má otevřeno 24/7. Tam jsem byl asi do dvou do rána a téměř celou tu dobu jsem si povídal italsky, což se rozhodně hodí…

No a dneska už nám začínají mítinky. O půl dvanácté máme oficiální přivítání od ředitele a učitelů a potom organizujeme pro prváky “závod“ v Duinu – tak jako jsme to měli my loni. No a pak máme taky residence meeting, takže je co dělat:)

Určitě se ještě ozvu, ale hlavně se ozvěte vy!