Roman Holiday III.

Pátek jsem téměř celý strávil s Francescou a Catarinou - dcery dvou sekretářek na naší škole. Potkali jsme se na té audienci u prezidenta. Původně jsme chtěli jít do Vatikánských muzeí a dokonce jsme i vstali brzo ať tam jsme co nejdříve. Nakonec jsme ale narazili na frontu, která byla delší než fronta na banány a fronta na babské záchody dohromady. Přísahám bohu, ta fronta byla dlouhá minimálně kilometr a půl. Šel jsem ji totiž prozkoumat a zjistit slabé body, tak jak mi má česká nátura velela. Japončíci ale byli neoblomní a vyhrožovali svými drahými foťáky, takže jsme si řekli, že do Vatikánských muzeí se dostaneme tak asi v příštím životě. Tak když jsou to debilové a otevřou největší muzeum světa v osm hodin ráno a zavřou ho... o půl jedné. No nezabili byste je? My jsme se rozhodli, že agresivní nebudeme a tak jsme šli navštívit souseda - Svatopeterskou katedrálu.

Musím říct, že čelní pohled se mi vůbec nelíbí. Kdyby tam nebyla ta kopule, tak by vypadala jako nějaký palác, který má trochu větší dveře:
Na prohlídku se čekala fronta, ale tady jsme využili anonymity deštníků. Pršelo a ony ty deštníky tak nějak člověku splývají v jedno a díky tomu jsme předběhli frotnu no... ehm:) A za chvíli jsme se dostali dovnitř:

No, řeknu vám to upřímně. Nic moc. Asi je to tím, že miluju gotiku, že se mi ta katedrála zdála jakásik... čudná...  Všude samé římské sloupy, plno zlata, ale když jsem se na to podíval zdálky, tak musím říct, že se mi třeba i ten náš sv. Vít líbí víc. Na druhou stranu, v Praze nemáme pietu od Michalangela:

No a teď vám tu dám všelijaké jiné fotky, udělejte si názor vlastní:







ani ve Vatikánu se nebrání nejnovejším technologiím:D



V podlaze střední lodi jsou seřazené všechny katolické katedrály světa podle své délky. Nejdelší je samozřejmě katedrála ve Vatikánu, druhá nejdelší je katedrála sv. Pavla v Londýně, která je dlouhá 158 metrů no a ten náš Víťa je dlouhý 124 metrů. Řekl bych ale, že v Top 20 určitě je...

Po návštěvě katedrály jsme už museli prchat na konferenci o vzdělávání, která se konala v budově ministerstva zahraničních věcí, které se nachází ve velmi ehm... moderní ... čtvrti Říma a je zcela odporně hnusná a postavená ve fašistickém stylu.. Tam musí chodit všelijací ti diplomati strašně rádi:

Museli jsme asi půl hodiny čekat venku a tak jsem se rozhodl, že vyfotím pár lidí:

Moje tutorka Viviana se svým bývalým studentem

Náš sbormistr a učitel hudby Stefano Sacher jako kněz

Bývalý ředitel a zakladatel školy David Sutcliffe bývalou studentkou školy

Bohužel veškerá sranda skončila na té konferenci, která byla dosti nudná... Ani psát se mi o tom nechce. No a potom jsme si každý hledali svoji cestu domů, já to vzal přes jeden super stánek s kebabem, který ovlivnil plány i na další dny.. Ale o tom zase někdy příště;)

Rychlé info

Dámy a pánové, je mou ctí Vám oznámit, že Jan Červenka úspěšně dopsal svou esej o Solárních panelech o délce 25 stran. Mrcha odolávala do konce, samotné vytisknutí trvalo přes čtyři hodiny, ale nakonec podlehla.

Beru ji domů, tak se na ní budete moci podívat;) Byl to fakt porod...

Další info: Přijedu domů v sobotu v 10:30 dopoledne na ÚAN, jako vždy klasickým žlutým autobusem Student Agency;) Takže, bohužel, nestihnu stužkovák, teda jenom, jak už jsem říkal několikrát, ho nepotáhnete až do příjezdu, v tom případě bych se tam moožná mrknul:) Takže taková malá výzva;)

Další info: Dneska ráno jdeme na audienci k Dalajlánovi (!) (ten z Tibetu...) Je to velké překvapení, dozvěděli jsme se to minulý týden. Z nějakého důvodu je v teď v Udine, což je město asi půl hodinky od Duina. Takže po papežovi další audince s takovou personou:)

Poslední info: Vidím, že se návštěvy nebezpečně blíží Mount Everestu;) Takže: Ten, kdo mi pošle na email obrázek obrazovky s počítadlem na čísle 8848 (tohleto číslo mě naučila paní profesorka Holá a mě se dobře pamatuje, takže ho nehodlám měnit kvůli nějakým šíleným vědcům...) tak dostane cenu. Když to bude někdo z rodiny, tak jednou umyju chodby navíc :D:D a když to bude někdo odjinud, tak dostane dáreček;) Takže, žhavte myši, ať to kliká!!

P.S. S Římem budu pokračovat co nejdřív...

Roman Holiday II.

Další den, ve čtvrtek, jsme dopoledne šli do Kapitolských muzejí. Ano, pokud vám něco vrtá v hlavě, tak máte pravdu – učitel/ka (zdravím paní Struškovou) vám určitě řekl/a, že Kapitol je jeden z vrchů, na kterém se starověký Řím rozkládal. Co víc, otevřete okno z Kapitolských muzeí a vydíte... Forum Romanum. Jenom tak si tam stojí... Před tím, než vykouknete z okna, se tam ale musíte dostat. Muzeum jako takové má sbírky hlavně ze starého Říma a dvě hlavní atrakce: Chlapce, který si z nohy vytahuje trn:

A známé sousoší Romuse a Remuse se lvicí:

Dále tam byla i jezdecká socha, mám pocit Marka Aurelia.. A mám pocit, že je to nejstarší jezdecká socha, na které kůň stojí jenom na třech nohách. Pak nic a lidi na to znovu přišli až v nějakém 17. století nebo tak:

Mě osobně se víc líbil ten chlapec, je to takové srandovní:) navíc ta socha nemá jiné jméno, prostě se jí tak říká:) Celkově to muzeum bylo fajnové, ale nejvíc mě fakt překvapil ten pohled na forum romanum:

Moc jsem si ten pohled ale neužil, protože jsem se musel dostat zpátky a tak pomalu pádit do rezidence, kde jsme měli oběd. Po obědě jsme se museli připravit na Quirinale. Je to něco jako Pražský hrad – sídlo prezidenta. Akorát není tak velký, nemá katedrálu, a není na kopci, takže docela nudný... A proč jsme tam šli? Protože jsme měli audienci s prezidentem Itálie – Giorgio Napolitano. A tentokrát ne tak jako s papežem, na náměstí spolu s tisíci dalšími lidmi, tentokrát jsme tam byli jenom my. A co víc, v sále, kde nepouští veřejnost. Když jsme tam vešli, tak jsme byli ohromeni. Zeptal jsem se Henryho Thomase, což je učitel, který snad ví všechno (učí o umění na škole a dokáže půl hodiny mluvit o způsobu držení ruky na obraze a zní to jako ta nejlogičtější a nejzajímavější věc na světe) a on řekl: „Nevím! O tomhle se nikde nedočteš, tady nikdo nebyl, tady chodí jenom velvyslanci. Netuším“ Tož to jsem zapnul foťák a fotil jsem:





Dokonce byly otevřené dveře ještě do nějakého sálu, tak jsem nakoukl a mačkal spoušť jak divý:

Prezident přišel na minutu přesně a nesměli jsme během audience fotit. Prezident je docela starý, určitě starší než Klaus. První měl řeč prezident naší školy a pak on. Pak zpíval sbor, spolu se mnou. Potom pět předem vybraných studentů položilo předem dohodnuté otázky. Teda řeknu vám, být prezidentem, tak se unudím k smrti, protože studenti byli natolik kreativní, že se ptali na globální oteplování a imigraci apod. Tak první mu řeknou, jak jsme skvělá škola a pak se ho studenti zeptají na něco, co musí říkat v každém pitomém rozhovoru... No prostě kreativita sama... No nic...
Velkým překvapením bylo, že po celé ceremonii, která trvala 50 minut (což je v politické sféře docela dost) k pěveckému sboru přišel chlápek, že se panu prezidentovi moc líbilo naše vystoupení a zařídil nám s ním prohlídku. Bylo to super, ten chlápek byl dost odvázaný. V jedné místnosti byl takový klasický sekretář, který u nás má každá hraběnka, takže žádné velké překvápko, on ale odněkud vyhrabal klíč a otevřel nám ho a ukázal všelijaké tajné zákoutí. Všichni byli jako u vytržení, žhavili blesky foťáků, jako kdyby tam stála Madonna. Tak jsem se přidal, ať nejsem za vola, když mám velký foťák (už jsem tu psal, že jsem měl profi foťák zrcadlovku, kterou používáme během hodin fotografie, které mám?) a fotil jsem taky:)



No a poslední zajímavou místostí byl taneční sál, který byl docela normální, ale zajímavostí bylo to, že je v něm největší koberec v evropě... čijavím kolik metrů čterečních... ale aspoň 100.. No asamozřejmě byl celý ohraničený, ale on se s tím neštval, dal zábrany pryč a řekl,že si na něm dáme foto:D:D Takže my normálně v botách stojíme na největším koberci v Evropě a usmíváme se do foťáku... tož taky se dá:)

//fotku musím někde získat...//

No a pak už prohlídka skončila, já jsem se šel převlíknout a pak jsem šel na pizzu. A pak spát:)

A teď pár foto na závěr:
Já a Urška ze Slovinska
Já a prima Lucia ze Slovenska
zleva: Natasha z Malajsie, Sarah z USA a učitel Stefano - naši dirigenti
Panorama Říma
a nakonec quiz:D Poradí mi někdo, jakého pohlaví je socha???????? Já na to čuměl a nic nevyčuměl...

Roman Holiday I.

Honza ante portas – to si možná Římané mysleli, když jsem do jejich města přijížděl. Byl jsem ale s celou školou a rozespale jsem vystupoval z nočního vlaku, ve kterém jsem vůbec neusnul. To bylo ve středu 14. Listopadu a hned poté, co jsme vylezli z vlaku, jsme dali kufry do autobusu a pádili za papežem. Před svatopeterskou katedrálou na nás čekala dodávka ze školy plná vlajek, já si vzal tu českou a pádili jsme na náměstí.
slavné sloupořadí před chrámem
fotka z internetu.. ať si to dokážete představit celé

taky máte pocit, že ten chrám z venku vypadá spíše jako palác? Asi jsem zvyklý na gotiku, ale zvenku mě teda moc neohromil.. zvlášť pokud není vidět kupole, tak fakt vypadá jako palác s divně velkými dveřmi...

Lidi z toho měli druhé Vánoce – vidět tolik vlajek z celého světa... Během cesty náměstím, které bylo docela plné, jsem potkal hodně českých výprav a pomalu jsem zjistil, že mám lístky do první řady... Místa hned pod schody byla naše, asi 7 řad. Já seděl ve třetí řadě a foťák jsem měl připraven.
Papež přijel ve svém papamobilu docela načas a začal všem žehnat, projel se hlavní ulicí a pak po schodech nahoru a usadil se na pódiu. Tím začala ceremonie dlouhá asi hodinu a půl, během které papež mluvil v několika jazycích a postupně zdravil všechny organizované výpravy, i nás.




Potom jsme odešli a autobusy nás zavezli do našich rezidencí. Začalo pršet, takže to nebylo nic moc, protože jsme museli s kufry chodit i pěšky. Celkem byly tři rezidence: Domus, který byl pro sekretářky a hosty, Minozzi, ve které jsem byl já a Tiattini, která byla pro zbytek. Všechno to jsou kláštery, ale různě striktní.
Nejlepší rezidence byla rozhodně ta moje. Patřila sice mnichům, ale byl to prakticky hotel. Byli jsme v nádherné budově a každý pokoj měl vlastní sprchu a záchod. Já navíc bydlel s Mikem a Adrianem (prvák ) v posledním patře a náš pokoj byl rozdělený na dvě menší patra se soukromým schodištěm. Dole spal Adrian a byla koupelna a nahoře já a Mike. Dokonce pokoje každý den umývala uklízečka. Úžasné. Navíc, byli jsme deset kroků od Piazza Navona, což je nejhezčí náměstí v Římě. Určitě ho taky znáte, je to náměstí, ve kterém v Římských dobách byl stadion, který prý napouštěli vodou a měli tam velké námořní bitvy...
Druhá rezidence, Domus, byla prý taky fajn, akorát měli divné sprchy... víc o tom nevím. Zatímco Tiattini byla rozhodně nejhorší. Byl to docela humus, pokoje se sedmi postelemi, dvě sprchy na 60 lidí a to i s učitely.. asi není co dodat, holt měli smůlu... Všechny rezidence ale byly dost blízko sebe, Domus a Minozzi na jedné straně Piazza Navona a Tiattini na druhé. Co se týče lokalizace, tak to bylo excelentní – místo, kde by každý turista chtěl bydlet, kousek odevšad.
Po příjezdu jsme měli oběd a pak jsem si šel lehnout, byl jsem úplně mrtvý. Vzbudil jsem se asi v sedm a vydal jsem se na malou procházku blízkého okolí. Viděl jsem toho ale hodně – samotné náměstí Navona, Pantheón, Fontana di Trevi... a o zbytku příště, nechci vás unavit. Dám vám tu ale pár fotek:)

Naše slovenky, Verčka vlevo a Lucia vpravo
Mallika a Shashank z Indie
Já a Kalindi
My co si rozumíme - komplet:) Horní řada zleva: Julius, jeho žena Jana, prvačka Lucka a moje co-year Verča.
Spodní řada zleva: Já, prvák Tomáš a Jakub - syn Julia a Jany


a teď fotky lidí čekajících na papeže:)
prvačka Marcela
druhačka Valeria z Itálie
prvačka Isis z Brazílie

Stydím se

Ahoj, no tak vůbec nestíhám.. Pořád je co dělat, některé věci už se ale rýsují. EE mám téměř hotovou, čekám jenom na komentáře od učitelky abych ji mohl vylepšit co to dá a je to.

Takz se mi podařilo dodělat přihlášku na univerzitu, na kterou se hlásím: Macalester College (www.macalester.edu) Musel jsem napsat tři eseje a pak vzplnit stoh formulářů - mám pocit, že o mě ví více než já... Na druhou stranu se ale dozvím, jestli mne přijali nebo ne už před Vánoci a dobrá věc je, že když mě přijmou, tak rozhodně dostanu plné stipendium.. Cool eh?

Navíc, za půl hodiny jedu na týden do Říma. Jedeme tam v rámci oslav 25. výročí založení školy a budeme mít audienci s papežem, prezidentem, premiérem a ministrem zahraničních věcí Itálie. A potom taky hodně volna:) Půjdeme i zadarmo do nějakých muzeí a tak... No a potom jedeme na tři dny do Milána. Vrátím se až ve čtvrtek ráno, celý den pak mám volno, tak se budu snažit napsat na blog trochu více i z minulosti.

Jinak, už oficiálně jedu domů, přijedu v sobotu 15. prosince myslím, že o půl jedenácte ráno. Tak se těšte!!

Neaktivita

OMLOUVÁM SE!! Ale fakt nestíhám, brzo ale napíšu a všechno se dozvíte. Tolik se toho stalo... dejte mi ještě chvilku:) děkuju! Jinak, ještě pořád žiju!

I Dolomiti

Nebojte, česky ještě umím. Já jenom, abych vás naučil, že Dolomity jsou v italštině I Dolomiti... A jak víte, právě do Dolomit jsem jel s naší horolezeckou skupinou od 28. - 30. září.

V pátek vypadalo počasí tak všelijak, respektivo bylo hrozné. Původně jsme měli vyjet v šest hodin ráno, ale už ve čtvrtek večer jsme se dohodli, že to nemá cenu, že stejně horolezčit nebudeme. Takže jsme se sešli v pátek o půl jedenácté abychom se dozvěděli, že se pojede o půl jedné, protože v Dolomitech bylo 10 cm nového sněhu a navíc lidé, kterým patřila chata, ve které jsme bydleli, dříve nemohli.

O půl jedné jsme nakonec vyjeli, ale za stálého deště. Cestu tam řídil Rodrigo, který je druhák z Čhile a který je, stejně jako já, autorizovaný řidič dodávek ve škole. Celou cestu jsem odpočíval a poslouchal hudbu, ale i tak těch 5 hodin v dodávce neuplynulo ani trochu rychle… Někde kolem Benátek přestalo pršet a dokonce se i trochu vyjasnilo, tak jsme měli naději…

Bydleli jsme v chatě, která byla dříve železniční stanicí, dráhu ale zrušili už před několika desetiletími. Byla docela velká, celkem v ní měli postele snad pro 40 lidí, ale v docela vojenském způsobu. Na ty dvě noci to ale bylo v pohodě.



Hned po příjezdu šli všichni studenti na hodinovou procházku po okolí, zatímco učitelky (Anne Brearley a Saskia van Kampen) vařily. Výhledy z chaty byly rozhodně pěkné:





Po dobré večeři jsme se všelijak bavili a kolem půlnoci jsme šli spát, protože jsme v sobotu vstávali v sedm ráno. Po snídani jsme se dozvěděli, že nebudeme žádné technické vybavení potřebovat, protože nebudeme chodit na Via ferratě, což je horolezecká cesta s železnými lany, na které se člověk musí připevnit karabinami a ty potom přes provaz propojit se sedákem. To ale neznamená, že to nebylo dobrodružné…

Vyjeli jsme do výšky cca 2000 metrů a vydali se na cestu. Všude bylo snad po kolena nového sněhu a pro lidi, kteří sníh viděli poprvé v životě (prvák Bongani z Jižní Afriky například) to muselo být docela vzrůšo. Upřímně řečeno, připadal jsem si jako v Pánu Prstenů: Dvě věžě, když se Společenstvo prstenu snaží dostat přes to pohoří… No a myslím, že z obrázků budete mít stejný pocit:













Odpočinuli jsme si až po 4 hodinách chůze u hospody, která byla u horní stanici lanovky. Bohužel, nebyla ještě lyžařská sezóna, takže hospoda byla zavřená. Vybalili jsme si naše jídlo a i tak nám bylo dobře, když začalo trochu sněžit. Pak už jenom zbývalo sejít sjezdovku dolů a svézt se domů. Problémem bylo, že dodávky jsme měli jinde a tak musela Anne Brearley a Rodrigo stopnout auto, aby je vyvezlo nahoru a aby nás potom oni mohli vyzvednout. Šli tedy trochu napřed.

Sjezdovku jsme sešli snad za půl hodiny, ale pak jsme museli dole čekat snad ještě hodinu, protože oni žádné auto nestopli a tak museli jít v horských serpentinách asi 3 kilometry do kopce. Rozhodně jsme se ale nenudili, dělali jsme si srandu z projíždějících aut a jedno auto dokonce zastavilo a začali se s námi fotit:)



Nakonec jsme se ale dodávek dočkali a dovezli jsme se domů. Před večeří jsme si navíc zajeli do městečka, ale jenom my studenti:) Učitelé jsme zase nechali, ať vaří:)

Po večeři jsme se zase bavili a kolem půlnoci šli zase spát. V neděli jsme už měli těžší program: Via ferratu. Tentokrát jsem řídil já, ale nebylo to moc daleko. Naskytl se nám tento výhled:





Myslel jsem si, že si jenom kousek vylezeme a pak budeme někde cosik dělat, a uvažoval jsem, jestli vůbec někdo někdy byl na vrcholu té hory. Pak jsem se dozvěděl, že právě tam směřujeme… no…

Cesta měla dvě fáze. První byl, když se podíváte na fotku, výšlap podle vyschlého koryta řeky (bílé kameny na fotce) To bylo výškové převýšení přibližně 400 metrů a zvládli jsme to snad za půl hodiny, maximálně tři čtvrtě. Takže makačka… Pak jsme si nachystali výstroj a šli jsme do toho. Cesta byla dlouhá (asi 6-7 hodin) a hodně vyčerpávající. Myslím si ale, že fotky mluví za vše:



















Nakonec jsme dosáhli vrcholu a zapsal jsem se do deníku, který tam byl schovaný.



Tam jsme si poprvé odpočinuli a snědli oběd. Asi po půl hodině jsme udělali vrcholové foto a šli jsme dolů, ale jinou cestou.



Zase jsme se chvilku brodili sněhem, ale pak jsme měli žůžo sestup dolů. Zase to bylo vyschlým korytem řeky, které ale bylo tvořené z části sněhem, ale hlavně malými kamínky, které se sesouvali dolů, takže člověk si připadal, jako kdyby šel dolů ze schodů, ale ty schody vždycky trochu sjeli dolů. No prostě žůžo. A ty skály po obou stranách!













To ale byla jenom polovina sešupu dolů, druhá už tak pohodlná nebyla, prostě klasický sestup dolů po velkých kamenech a nakonec v lese. No…. Když jsme nakonec došli dolů, nechtělo se mi věřit, že jsem to vůbec vylezl. Na údiv ale nebylo moc času, protože jsem řídil domů.

Když jsme dojeli do Monfalcone, tak jsme celý výlet zakončili večeří v pizzerii, kde měli výborné pizzy. Dobrý konec, ne?

Pro vaši informaci: Ta skála se jmenuje Punta fiames a začali jsme v nadmořské výšce 1 355 m. n. m. a vrchol je 2 245 m. n. m.

No a poslední foto jsou naši instruktoři, kteří nám pomáhali: