G4P

Tak vám tu dám ještě jeden příspěvek z aktuálního dění na škole a pak se zaměřím na návštěvu Mantovy. Docela tu přestává být sranda, protože na prváky útočí stále více a více pojmy, které dříve slýchávali jenom od druháků...
Prvním je rozhodně Extended Essay, čili EE, na které se už začíná pořádně pracovat. V úterý jsem měl mítink spolu se všemi ostatními, kteří mají EE ve fyzice tak jako já, u Richarda doma. Diskutovali jsme naše témata a tak. Teď si už nevzpomínám, jestli jsem vám psal mé předběžné téma nebo ne. tak to radši zopakuju.. Budu se snažit vyrobit co nejvýkonnější domácký solární panel na ohřívání vody. Bude sranda:) Asi ho zkonstruuju tady a pokusím se posbírat všechna důležitá data během roku. To je ale taková vize, protože budu mít plno práce na konci roku a ještě k tomu EE... Rozhodně by mi to ale pomohlo během letních prázdnin, měl bych méně práce.
Témata od ostatních si moc dobře nepamatuju, akorát vím, že můj spolubydlící Stefano to bude dělat s výstřelem šípu z luku, Daria to myslím bude dělat na tří dimenzionální tvarování, Eda to bude dělat na něco s astrologií, Bogumil na meteoritickou bouři či co... No prostě si hrajou na velké frajery:) Jediný, se kterým se ten mítink dal přežít byl Stefano, ostatní jsou takoví jakýsi divní. A Bogumil, ten mě dostal. Přišel na mítink pozdě se salátem z menzy, vajíčkem a banánem, sedl si, a začal to jíst. No prostě nechutné. My se tam bavíme o EE a on si tam jí vajíčko, jako by se nechumelilo. Richard se na něho tak nějak divně díval (ani se nedivím), ale Bogumil si to nějak neuvědomil. No prostě nádherné vychování, co k tomu říct:) A pak mluvil s plnou pusou:D Jej, to bylo něco:-/
Aby toho nebylo málo, tak do soboty musíme Richardovi poslat plán naší EE, tak aby věděl, na co se chceme zaměřovat. Taky se musíme rozhodnout, jestli potřebujeme nějaké knížky nebo vybavení, aby se to mohlo koupit. Celkově nás Richard směřuje k tomu, abychom toho letos udělali co nejvíc, protože příští rok budeme mít na starosti jiné věci. Je to dobrý nápad, protože ještě navíc Richard odchází a my budeme mít příští rok nového učitele. Prý je to nějaký týpek z Číny... No... tak dík. Pochybuju, že s ním bude taková sranda jako s Richardem. Co se dá dělat, ještě uvidíme.

No a druhým strašákem je Group 4 Project. Je to projekt, který je vyžadován od IB. Podstatou je, že škola vybere nějaké téma a prváci se rozdělí do skupin po čtyřech, vyberou si nějaký problém, který se týká zadaného tématu, a ten se potom snaží vyřešit. Group 4 Project se to jmenuje proto, že group 4 v IB jsou přírodní vědy, tudíž jsou studenti rozdělení podle svých věd. V každé skupině musí být zastoupené alespoň dvě vědy. V mé skupině jsem já:), Nkechi, Sumiko a Alessandro a vědy máme půl na půl: Já a Alessandro máme fyziku a holky mají biologii. Každá skupina musí mít svého vedoucího, který komunikuje s učiteli. V naší skupině jsem vedoucím já:) a naší učitelkou je učitelka biologie, Ann Hill. No a naše téma bude zřejmě zjišťovat, jaký dopad má globální oteplování na stromy a lesy. Zaměřovat se budeme hlavně na jejich růst, protože čím teplejší počasí, tím rychleji rostou. To ale nemusí znamenat, že roste i kvalita dřeva... no a tak. Máme co dělat:) Celá věc skončí na konci dubna... Ještě si užijem...
No a poslední věcí je volba nových studentských zástupců. Až do tohoto pondělí to byly druhačky Larissa a Ridhma, ale volili se noví. No a vyhrál... Shashank z Indie a Sumiko z Japonska. Přesně pro ně dva jsem volil:) A je to fakt dobrá volba, protože Shanshank je tu asi můj nejlepší kámoš no a Sumiko je v mojí tutorial skupině. Uvidíme, kdo bude tahat za provázky:D

Pauza

Tak jsem se rozhodl, že vám dám s návštěvami měst pauzu. Teoreticky bych teď totiž měl psát o tom, jak jsem jel do krásného italského středověkého města Mantova. Místo toho vám ale řeknu, jak to tu teď vypadá v Duinu...
Celé Duino se totiž přeměňuje. Asi před měsícem začali dělat nové chodníky u hlavních cest, které vypadájí moc pěkně. Jsou z červené zámkové dlažby, která pěkně koresponduje s červenými taškovými střechami, které tu všechny budovy mají. Dokonce udělali po stranách ulic i korýtka na vodu, což se hodí, protože všechny cesty jsou tu alespoň trochu z kopce, takže předtím voda tekla všude možně. To jim trvalo asi dva týdny, což na Itálii není vůbec špatné. Akorát se nám nezdála jedna věc, a to, že ta korýtka byla jaksyk vyvýšená, což se ukázalo jako dosti nevýhodné když pršelo, protože voda si bez problémů tekla zase po cestě. Ve středu se ale všechny nejasnosti vyjasnili. Začali totiž dělat i nové cesty. A to tím, že jenom trochu zničili starý asfalt a na něho položili nový, tudíž se veškerý výškový rozdíl ztratil. To by bylo ještě všechno normální, kdyby to neměli rychle jak prase. Myslím, že Japonci jim musí závidět. Asi kilometrovou cestu měli hotovou za dva dny. Oba pruhy. A hned se po nich začalo jezdit. No prostě to byl malý zázrak, když člověk šel do školy a viděl, že ještě nemají nic a potom po první hodině šel ven a zjistil, že už udělali sto metrů jednoho pruhu. Nezapomeňte, že jsem v Itálii. Tady se všechno normálně dělá lentissimo. Moje teorie je, že někdo zaplatil strašně moc peněz. Duino je totiž dost bohaté městečko, protože tu má svoje rezidence mnoho milionářů. Na druhou stranu tu ale bydlí hodně starých lidí, tak nevím. Rozhodně jsou nějaké peníze i z turismu, v sezóně tu přijíždí denně i několik autobusů turistů. Přes zimu měli pauzu, ale už se zase vzpamatovávají. Viděli jsme i první japončíky:)
Ve škole to jde z tuhého do tužšího. Práce jak na kostele, víkendy jsou z 60% pracovní a během týdne se taky nadřu několik hodin denně. Holt přestává sranda. Ve fyzice jsme měli test, ze kterého mám 6/7 a 7/7, takže jsem byl rád. V angličtině se mi taky ještě furt daří, v matice máme veliký test v pondělí, to vůbec netuším, jak dopadne. V ekonomii jsme měli dva testy v jednom týdnu a z obou mám 5/7, takže takový třídní průměr. Hlavně, že vím, co mám zpravit. Ovšem nejabsurdnější situace panuje v italštině. Ve středu jsme začali probírat congiuntivo, což je taková italsko/španělsko/francouzská slátanina, která se vesměs používá pouze v psaném jazyce a jde tu jenom o to, aby měl člověk lepší italštinu. Principiálně není co řešit, člověk si akorát musí zapamatovat horu slov, po kterých následuje congiuntivo. A na to můj mozek začíná docela rezignovat, takže jsem si vymyslel svoje pravidlo: Vidíš divné slovo nebo che, dáváš congiuntivo. Dobrý ne? Docela to i funguje:)
Co se týče EE, tak jsem se docela posunul dopředu. Můj instruktor v sailingu totiž učil na UWC v Anglii fyziku a tak ví, o čem EE je. No a učí fyziku i na nějakém gymnáziu v Monfalcone a hádejte, co zrovna dělají. To samé, co já chci dělat pro EE! Takže mi dal pár tipů a triků, tak jsem z toho šťastný, začíná se to konečně rýsovat... Během nějakého víkendu ten solární panel asi sestrojím a pak se už bude jenom měřit. Snad to nebude tak hrozné, uvidíme.

čtyřtisícovka

V zápalu boje s klávesnicí během psaní příspěvku o Vídni jsem si ani nevšimnul, že už počítadlo dávno překročilo čtyři tisíce! Tak děkuju děkuju! Asi vypíšu nějakou soutěž pro pětitisícovku, takové pěkné číslo:) co vy na to?

Vídeň - Druhý ples a šmitec

V sobotu brzo ráno přijela do Vídně Niki, se kterou jsem se dohodl, že zajdeme na ples. Přijela autobusem Student Agency na "autobusové nádraží", které se ve skutečnosti rovnalo zastávkou před Billou blízko Pratru. Někdo holt šetří za poplatky:) Hned po příjezdu jsme šli k mému hostiteli, aby si tam odložila tašku a pak jsme šli spolu s ostatními do muzea MAK, kde jsme měli sraz.
Přišli jsme tam o trochu později, ale ono to nevadilo, ostatní přišli ještě později. Muzeum nebylo nic moc, polovina výstavy byly jakésik židle, které se dají koupit i v Ikei, tak nevím... Potom jsme se prošli po Vídni, podívali jsme se i do nějakých obchodů a zašli na oběd do Centimetru. O tom jsem vlastně ještě nepsal že? To je úplně skvělá síť restaurací ve Vídni, je jich myslím pět. Dávají strašně velké porce a jsou dost levné - jedno jídlo stojí kolem 5€ a nají se z něho i tři. Centimetr je slavný svými klobásy na míru, takže se tam může zajít a objednat si metrovou klobásu:D To jsme ale radši nezkusili, koupili jsme si mišmaš, což byly vlastně nudle se salámem a chlebem. Docela dobré, ale hodně mastné. Porce to ale byla pořádná:)
Po obědě jsme zase ještě chodili po centru a pak jsme se už pomalu vraceli zpátky domů připravit se na ples, na který jsme nakonec dorazili něco kolem třičtvrtě na sedm. Měl tam přijít i Mike, který měl ale asi hodinové zpoždění. Ples se konal v Rathaus Keller = sklepení vídeňské radnice. Už u vstupu se na nás všichni tak nějak usmívali a dokonce nám dali i čokoládu a pak nás posadili do naší místnosti. Celkem tam měli místnosti dvě: Menší, ve které jsme seděli mi a pak tam začal hrát takový milý staroušek na keyboard samé staré vykopávky:
a potom větší místnost, ve které byl i taneční parket:Ples začal předtančením. Tančil moc pěkný pár valčík, měli ho moc pěkně upravený. No a potom už začala hrát kapela. Musím teda říct, že byli hodně dobří, hráli tři chlápci. Jeden na keyboard, druhý na basovku a třetí na bubny. Znělo to moc dobře. Tak jsme si zatančili pár skladeb a pak jsme si šli sednout.
Rozhodli jsme se, že si koupíme džus a tak jsem ho šel koupit no a mrcha číšnice za jeden džus chtěla 3€. Tak jsme se domluvili, že to bude naše jediné pití na celý večer:D Tož máme prachy na kupování džusů za 3€ co pár minut? Šli jsme si sednout a za chvilku k nám přišel takový obtloustlý chlápek a zeptal se, jestli jsme z té taneční školy. Tak jsem mu řekl, že ani ne, že sice z taneční školy jsme, ale že jsme z ČR a tudíž o nás asi nic neví. Nějak to pochopil a odešel. Já se pak šel zeptat jedné paní, která byla zřejmě oficiální fotografkou, jestli by mi ty fotky nemohla poslat na mail. Tak trochu jsme se zakecali, ptala se odkud jsem, já řekl, že studuji v Itálii blízko Terstu na UWCAd, ona řekla, tyjo já jsem tam byla... No znáte to, stará pohádka... Ale to, že byla v Duinu, mě trochu překvapilo, to se musí nechat.
Pak jsme si zase šli trochu zatancovat a když jsme si šli sednout, tak k nám přišla ta fotografka a řekla nám, že je pro ně velkou ctí mít nás tady (to už tam byl i Mike, takže mít někoho z Hong Kongu na ně zapůsobilo ještě víc) a přesadili nás do hlavní místnosti, hned vedle parketu a shodou okolností hned vedle toho chlápka, co se nás ptal na tu taneční školu. Měl tam s sebou nějaké dvě mladé holky, tož nevím...:)
No a tady jsme na fotce všichni tři, jak tam sedíme:Pak jsme zase tančili a povídali si, prostě klasika a najednou přišli nějací lidi s lístky do tomboly. Tož jsem si řekl, štěstí je mrcha, ale tak co. Zkusíme ne? Jenže vono to bylo fikané. Oni totiž měli dvě barvy lístků a první kolo tomboly spočívalo ve vybrání barvy lístků, která putuje do finále. Druhá barva potom dostala cenu útěchy. Tak jsem na to šel ekonomicky, já si koupil zelený a Niki jsem řekl, ať si koupí oranžový. Mike si koupil taky oranžový a s napětím jsme čekali. Za půl hodinky bylo první kolo a... zelená postupovala! Takže niki si šla pro cenu útěchy, kterou vlastně vidíte na fotce - byla to taštička Nivea s nějakým testovacími vzorky kdovíčeho.
No a potom přišel největší zážitek večera. Ten chlápek, co seděl ve dle nás za námi najednou přišel a řekl nám, že přijde kouzelník, a že bude potřebovat nějaké páry na tančení a pak udělá kouzlo. No a mě a Niki si vybrali pro Jive. A mikovi přiřadili jakousi blondýnu, co tam byla s tím chlápkem, tu vlastně vidíte taky na té fotce... Kurňa, dobrá fotka, je na ní šecko:D
Souhlasili jsme no a za chvilku to začalo. První tančili nějací jiní lidé, pak Mike no a my jako poslední. Všechny tance měli nějakých 20 sekund, ale mám takový pocit, že nám dali nějakou delší ukázku... Nevím proč:D Po tančení jsme se seřadili pod kapelou no a odtud mám i foto:No a teď k tomu kouzlu... Kouzelník si z pódia vybral jednu paní, která vybrala pět párů. Já a Niki jsme byli mezi nimi. Mike ne. Pak vybrala tři páry a já a Niki jsme tam zase byli. Pak dva. Zase my, společně s třetím párem zleva. No a pak vybrala vítězný pár (nevím, na jakém základě vybírala...) a hádejte, kdo vyhrál. Já a Niki. Na jednu stranu jsme byli rádi, na druhou... Co s náma bude ten kouzelník, který furt jenom mluví německy, bude dělat? Tak tam cosyk vyprávěl a vyprávěl a my jsme stáli uprostřed parketu... A potom si zavolal jakéhosi chlápka, který přinesl malou krabičku. Otevřel ji, a v ní byl lístek, na kterém bylo napsáno JIVE, já si to totiž přečetl. Pak zase cosyk povídali a pak se nás na něco zeptali. Samozřejmě jsme neměli šajnu na co, a tak jsem řekl JIVE... A on nás hned pobízel, ať to řeknem hlasitěji, a potom hlasitěji a hlasitěji a publikum vřelo a všichni byli celí překvapení, že chlápek, který měl asi 10 minut času na napsání na lístek, jaký tanec tančili vítězové, uhodl, jaký tanec jsme tančili. No prostě zázrak... jej.. Ale zážitek pěkný, no ni?
Pak se zase tančilo a o půlnoci byla tombola. Bylo v ní asi 30 cen a všichni jsme napjatě očekávali. No nic jsem nevyhrál... Sakra... A ceny tam byly hodně dobré, ty nejlepší v ceně kolem 1000€, tam rozdávali obrazy a kupóny snad na celou Vídeň a kdovíco ještě jiného..
Asi o půl jedné jsme odešli, protože ples končil v jednu a my jsme byli docela unavení. No a v neděli o půl deváté Niki z Vídně odjela... Já se pak musel vrátit do bytu, zbalit si věci a odjet. Vlak mi odjížděl v jednu a do Duina jsme dorazili asi v deset. Byl jsem hrozně unavený a tak jsem šel téměř hned spát.

No a to byl Project week ve Vídni. Teda, řeknu vám, byla to fuška všecko napsat... Ale je hotovo... ikdyž s dvoutýdenním spožděním, ale co se dá dělat...:)

Vídeň - Téměř šmitec

Ve čtvrtek jsme měli oběd ve vídeňské buňce OSN.
Sešli jsme se tam načas téměř všichni, jediný kdo přišel pozdě byl Yilu. Přišel hodně pozdě a tak jsme se s ním potkali až vevnitř ve vestibulu. Ještě předtím se ale ještě stihly udělat dvě fotky: jedna skupinová
a jedna dvojička:)Na fotce je Mallika s jednou holkou, která na nás čekala na nádraží, když jsme přijeli. Je to absolventka školy v Indii, kde skončila minulý rok.
potom jsme už pádili dovnitř. Za chvilku k nám přišel chlápek se štítky, které nám přilepili na oblečení a pak ještě zkontrolovali naši identitu.Kdo je ten černoch to se mě neptejte, nějak se k nám už od začátku přidal...
Vevnitř jsme se potkali s různými absolventy UWC, kteří teď pracují v OSN a byli to vlastně oni, co nás na oběd pozvali. Každý zaměstnanec totiž může pozvat naráz na oběd maximálně pět lidí. Tyhle dvě dokonce byly absolventky naší školy:
Po vstupu do centrální budovy nás ohromila plejáda vlajek všech členských států:
no a i ta naše matička země tam byla, hned u středu. Že to ale byla fuška ji najít...
Pak jsme šli na oběd do menzy, která byla hodně dobrá, měli na výběr ze strašně moc jídel. Celkově jsem tam nechal asi 8€, ale stálo to za to. Během oběda jsme si povídali s našimi hostiteli a potom nás trochu provedli po celém komplexu. Hlavně nás zavedli do středně velké zasedací místnosti:
nahoře vidíte kabiny pro překladatele. OSN má 8 oficiálních jazyků: Angličtina, Francouzština, Španělština, Čínština, Němčina, Ruština a ty zbylé si nepamatuju.. anebo že by bylo jenom šest oficiálních jazyků??? Ale tak koho to zajímá... Konkrétní kabiny však závisejí na konkrétním jednání, tudíž se může stát, že naráz nejsou zastoupeny všechny jazyky.
Při cestě zpátky jsme byli v patře nad vlajkami, kde byla maketa celého komplexu, tak tady ji máte:
Tím jsme naši návštěvu zakončily. Trvala pár hodin, a byla fakt pěkná, všichni lidi byli na nás moc milí:) Než jsme ale z budovy vyšli, udělali jsme si ještě skupinové foto:
Potom jsme už pomalu pádili na náš první seminář, který byl o komunikaci. Trval asi čtyři hodiny a přednášející byl jeden ze členů AIESEC. Byl zajímavý, dozvěděli jsme si plno věcí a byl hodně interaktivní, což je vždycky dobré. Ale jinak o něm není moc co psát, to by vám asi stejně nic neřeklo...

V pátek jsme měli v deset dopoledne druhý seminář, který byl o sebe rezentování. Ten byl ale o trochu horší, i když pořád zajímavý. Přednášející ale nebyl tak dobrý, bylo to jakésik divné. Ale užitečné.
Odpoledne jsme potom měli formální zakončení celé akce, které bylo hodně zajímavé. Byla to tzv. Feed-back session, ve které jsme asi dvě hodiny různými metodami řešili a probírali celý náš projekt. Všichni jsme byli moc spokojení, protože se nám podařila navázat komunikace UWC s AIESEC, pro co jsme do Vídně jeli. Navíc jsme se naučili hodně věcí během přednášek a potom jsme si i zapařili - kdo by chtěl víc. Ale přesto bylo pár chybiček, které bylo třeba vychytat a ty jsme tam probírali.
No a to byl konec naplánovaného programu. V pátek večer jsme se sešli před radnicí, která byla nádherně osvětlená a pod kterou byl obrovský areál pro bruslení.
Všichni se tak nějak rozprchli a pak jsem tam už zbyl jenom já a mallika, které přišla SMS od Emanuela, což je jeden chlápek z rakouské buňky UWC, jestli nemáme čas, že by se s námi chtěl setkat, protože jsme se potkali jenom jednou. Souhlasili jsme a za dvacet minut už byl v centru a provedl nás po noční Vídni. Byla sranda:)
No a na sobotu si ještě chvilku počkejte, ta byla speciální, tak si zaslouží samostatný příspěvek...

Vídeň - Úterý & Středa

V úterý jsme měli docela volno, jenom odpoledne jsme se potkali s Franzem Gammerem, který na naší škole učil devět roků matematiku. Naše škola má totiž s Rakousem takovou zvláštní smlouvu, a to že každé dva roky k nám jede na praxi nějaký Rakouský učitel matematiky. No a Franz si to trochu prodloužil. Loni ho vystřídala Eva Kailbauer, které je moje učitelka matematiky. Franz nás provedl po centru Vídně, takže jsme ji poznali trochu líp.
Já, Alvaro a Mike jsme si naplánovali návštěvu opery. V ten den se hrála La traviata od Verdiho - co víc si přát. Vídeňská opera je ale taková trochu divná. Vysvětlím proč. Zaprvé, budova byla téměř úplně zničena za druhé světové války, byla ale zrekonstruována. Z vnějšku vypadá moc pěkně a honosně:vevnitř ovšem zrekonstruovali jenom vstup a hlavní schodiště:
Hlediště bylo ale odfláknuté. Žádné ozdoby, nic. No a ta opona...Co je taky zajímavé je to, že na stropu hlediště nebyla žádná honosná malba, jak je normálně zvykem. Jenom takový obyčejný lustr. No... Holt došly prachy asi...
No a teď vám řeknu obrovský paradox: Oni totiž prodávají lístky na stání. To by nebylo nic překvapujícího, ovšem... Mají tři kategorie, mezi kterými je rozdíl v patře. Liší se taky v ceně, ty nejdražší lístky na stání stojí 3,5€. A hádejte kde jsou. Hned naproti jeviště v přízemí. Odtamtud byla vlastně vyfocená ta fotka. Věřili byste tomu? Nejlepší místa dají nejlevnějším lístkům. A hned vedle nás seděli lidi v lóžích, které je stály přinejmenším 100€. Tak jsme se jim vysmáli.
S lístky na stání jsou ale dva problémy: Jeden je to, že je o ně docela velký zájem a prodávají se jenom před představením. Člověk tudíž musí jít do fronty kolem 6 hodin, aby si koupil lístek na operu, která začíná o půl osmé. No a druhý problém je to, že jsou to lístky na stání, samozřejmě. Mají to ale docela dobře vymyšlené, člověk se může opřít o zabradlí, a pokud nemá velký zadek, tak si i sednout mezi dvě příčky zábradlí, což jsem já udělal, takže jsem měl nakonec docela pohodlí.
No a poslední problém opery jsou titulky. Ve všech rozumných operách se titulky promítají nad jeviště tak, aby se lidi mohli dívat zároveň na operu a na titulky. Což je chytré, ne? Ale ve Vídni ne. Kladli důraz na "luxus" a proto měl každý svoji vlastní malinkou televizku (i my), na které se mu titulky promítali. Až na to, že musel pořád hýbat hlavou od titulkům k opeře, protože televizka byla umístěná na opěradle sedadla v předešlé řadě. Fakt super...
Teď ale k samotné opeře. Byla absolutně výborná. La traviatou bylo INSPIROVANÉ Moulin Rouge, takže máte tušení, o čem ten příběh je. Orchestr byl hodně dobrý, nejlepší ale byl hlavní soprán, ta zpěvačka byla neuvěřitelná. Celá opera byla plná slavných árií, takže jsem si ji užil strašně moc. Je to nejlepší opera, kterou jsem viděl, spolu s Le nozze di Figaro v Praze.

Ve středu jsme dopoledne přisedali jednání týmu pro recruitment. Byla to nuda, protože jsme nevěděli přesně, o čem se baví a navíc ten tým nebyl nic moc. Ztracená hodina času... V šest hodin večer jsme potom šli na týdenní schůzi AIESEC, která byla o mnoho lepší. Jsou to hodně vtipní lidi:D Mají různé šílené AIESEC tanečky, které dělali co chvilku:) No a Slaviša s Axelem a Yilu s Evitou tam měli prezentaci o UWC. Moc se jím ale nepovedla, protože byla hodně seriózní, což do celého konceptu moc nezapadalo.
Celý mítink měl asi dvě hodiny a po něm jsme šli do Karaoke baru. Ze začátku se mi moc nelíbil, protože muzika v něm nebyla moc dobrá a museli jsme čekat půl hodiny, než karaoke začne. Využili jsme času a vybrali jsme si písničky, které jsme chtěli zpívat. Vybrali jsme jich asi 30 a pak jsme okupovali karaoke asi na hodinu a půl:D:D Ale pěkně jsme to tam rozjeli, písničky jsme vybrali dobré a ostatní zpívali s náma. Byli tam dva mikrofony, kolem kterých se vždycky shromáždila skupinka lidí a už to jelo. Zpíval jsem jak o dušu, a mým největším hitem byla písnička Quando, quando, quando, kterou jsem vůbec neznal, protože si ji vybral někdo z lidí, kteří v baru nebyli. ale měl jsem v ruce mikrofon a tak jsem se snažil:D Sloky jsem v podstatě odrecitoval no a v refrénu jsem furt zpíval Quando, quando, quando:D:D No a poslední písničku jsem si střihl s Mallikou, když jsme zpívali You should be dancing od BeeGees. Užili jsme si to stoprocentně:) po téhle písničce jsme odešli, bylo kolem půlnoci.

to be continued:)

Rilke Path

Tak jsem se rozhodl, že vám dám s Vídní na chvilku pauzu. Dneska byl náádherný den a já se rozhodl poprvé v životě zajít na Rilke path, který začíná hned u Foresterii. Rilke byl básník, který tady strávil hodně času a napsal o tomto regionu sbírku básní. No a cesta, která vede po skalnatém pobřeží z Duina do Sistiany je pojmenována po něm. Za první světové války byli na cestě vybudovány pozorovací místa, která sloužila Rakušanům k pozorování Terstského zálivu. Během druhé světové války byl Sistianský přístav domovským přístavem mnoha ponorek.
Po válkách udělali z vojenských pozorovatelen panoramatická místa, která stojí za to.
Tak jsem si tam dneska zašel, trvalo mi to asi tři hodiny, protože celý chodník má několik kilometrů a já jsem nespěchal... Vzal jsem si přehrávač a pustil si zuzku Navarovou a chodilo se jak jedna báseň:)
Tak první fotka Nového duinského hradu, ten ještě uvidíte často:)


Nějaká skupinka náhodných lidí...



Dvě staré paní, které se v klídečku procházely
Dvě paní, které se opalovaly asi v polovině chodníku...

Bývalý bunkr, který přestavěli
a tohle je z něho průchod na soukromou vyhlídku...

Camilla z Itálie, která se šla proběhnout


Přístav v Sistianě
Nějaká jeskyně, kterou jsem objevil blízko přístavu. Je dokonce i označená:)
Přístav podruhé. Až dolů jsem nešel, protože se mi nechtělo chodit nahoru a dolů:D A měl jsem docela žízeň:)



No vyhlídka k nezaplacení ne?

Renato, který hrál na kytaru, když jsem se vrátil do Foresterie:)

a konec zvonec

Vídeň - Pondělí

V pondělí nám už začala práce, poprvé jsme zašli do centra AIESEC. Tam nám jako první řekli plán na celý týden a pak jsme dostali od šéfa Vídeňské buňky přednášku o tom, co to vlastně AIESEC je. Takže teď vám to konečně můžu dopodrobna popsat:)
Takže... AIESEC byl založen v roce 1949 a centrum má v Rotterdamu. Je zastoupený v 95 zemích na více než 150 universitách a celkově sdružuje asi 22 000 aktivních studentů. Je to nezisková organizace a studenti v ní můžou zůstat po dobu studia na univerzitě a potom pokračovat přibližně 2-3 roky, což znamená, že se organizace hodně často mění.
Původně byl zaměřený jenom na pomáhání studentů získávat roční kurzy v obchodních společnostech po celém světě, dnes se ale zaměřuje i na jiné věci a ve skutečnosti funguje jako organizace. Od svých členů očekávají 10 hodin práce týdně. Každý člen patří do určitého týmu, který se zabývá řešením různých věcí. Ve Vídni mají 5 týmů: Enterpreteurship, Global developement, European Intergration, Cultural sensitivity a Corporate social responsibility. Vídeňská buňka má 60-70 aktivních členů a v celém Rakousku jich je asi 180.
Každý semestr nabírají nové členy, ke kterým mají různé požadavky, které jsou docela podobné požadavkům UWC - active learner, culturally sensitive, socially responsible, team worker... I přes to, že se dneska AIESEC nezaměřuje jenom na výměnné pobyty, toto je stále základním významem a proto mnoho členů pracovalo několikrát v celém světě - z tohoto hlediska je organizace výborná příležitost do života. Jak často si člověk zajede pracovat do Indie - jenom na zkoušku? A pak třeba zjistí, že je dobrý a nechají si ho? Mno???
No tak tohleto jsem se dozvěděl na té přednášce. Večer jsme měli pozvání na párty do klubu Kaiko, tak jsme byli celí netrpělivý. Od sedmi do osmi tam měli drinky zdarma a tak jsme se tam sešli něco před osmou, tak abychom jeden drink zdarma chytli. Klub vypadal hodně prestižně:
No co vám budu vyprávět, pařili jsme jak o život:) Hudba byla skvělá a lidi pařili a pařili. Ikdyž párty jsme začali my a poté, co jsme odcházeli, jsme se dozvěděli, že jsme to tam oživili strašně moc, že většinou je párty docela mrtvá... No a pár fotek ukazuje, že tentokrát rozhodně mrtvá nebyla:Slaviša se rozhodně bavil..Evita, Yilu a šílený chlápek uprostřed, který je členem AIESEC, ale je takový jaksi... hmm... nestabilní?
No a tady jsme skoro všichni po párty... Všichni docela spokojení ne? Odcházeli jsme asi o půlnoci, abychom stihli metro, které o půl jedné přestává jezdit. A navíc hudba už nebyla ke konci nic moc... Celkově to ale byla supr dupr párty!